Astrosféra
Astrosféra (nar. 2024) ukazuje podobu celé hvězdné oblohy, včetně té v okolí jižního nebeského pólu, kam z České republiky nedohlédneme. Základem pro její potisk byla databáze 1,3 miliardy hvězd, jejichž polohu a jasnost proměřila evropská sonda GAIA. Ta v letech 2014 až 2016 dostala za úkol sestavit první třírozměrnou mapu okolí našeho Slunce a od té doby svá měření mnohonásobně zdokonalila a zpřesnila. Díky ní víme, jak se pohybují hvězdy do vzdálenosti několika desítek tisíc světelných let. Tedy všechny, které můžeme na nebi pozorovat bez dalekohledu. Dodejme přitom, že v celé naší Galaxii je stálic stokrát více. Observatoř GAIA na našem modelu krásně vykreslila především Mléčnou dráhu a tzv. Velké a Malé Magellanovo mračno, tedy dvojici menších satelitních galaxií. Patrná jsou oblaka mezihvězdného plynu a prachu, která vytváří temné skvrny právě na pozadí Mléčné dráhy. Jedná se o relativně blízké útvary o velikosti mnoha stovek až tisíců světelných let, bránící nám ve výhledu do vzdálenějšího vesmíru. Aby byl pohled na hvězdné nebe přehlednější, nejjasnější stálice, včetně jejich barevných odstínů, vykreslil model SkyExplorer v3, který je digitálním srdcem brněnského planetária. Nádech dramatičnosti přidávají oblaka horkého vodíku (ta až na výjimky nejsou lidským zrakem pozorovatelná), která září v tzv. čáře H-alfa v červené části viditelného spektra. Vyskytují se v místech, kde se nachází mladé, obří svítivé hvězdy. Podkladem pro tuto vrstvu byly přehlídka MDW Sky Survey*) a snímky rakouského astrofotografa Geralda Rhemanna.
Temnalóna
Podkladem pro Temnalónu (nar. 2023) se stala především pozorování ze sondy Suomi NPP, která od roku 2012 monitoruje naši planetu z výšky asi osm set kilometrů a dokáže zaznamenat noční světla s šestkrát větším prostorovým rozlišením a 250násobným dynamickým rozsahem než předcházející detektory. Umí tak zachytit jednotlivé pouliční lampy nebo rybářské lodě. Aby však mohla vzniknout kompletní mapa nočních světel na celé planetě Zemi, bylo potřeba tří týdnů pozorování, během nichž 312krát přelétla oba zeměpisné póly a pořídila 2,5 terabajtu dat. Pomocí speciálních algoritmů byl následně odstraněn vliv mraků i jiných přírodních zdrojů světla. Na Temnalóně jsou zobrazena lidská sídla, některé dálniční tahy, ostře střežené hranice. U severního a jižního pólu najdete prstenec polárních září, tedy oblast, kde se tento přírodní jev vyskytuje nejčastěji. Naopak chybí další přirozené, avšak pomíjivé světelné zdroje – samozřejmě blesky, ale také noční svítící oblaka nebo meteory.
Lunalón
Podklady pro model Lunalónu (nar. 2019) vytvořila sonda Lunar Reconnaissance Orbiter, která od roku 2009 mapuje našeho vesmírného souseda z jeho oběžné dráhy s rozlišením 100 metrů, včetně záběrů vybraných oblastí s detaily o velikosti pouhých 50 cm. Potisk Lunalónu je tak dokonalý, že z větší vzdálenosti připomíná reálný satelit. Ostatně, kdybyste Lunalón chtěli vidět stejně malý jako Měsíc na pozemské obloze, museli byste se od něj vzdálit na více než 1 kilometr.
Terralóna
Stačí si stoupnout zhruba jeden metr od Terralóny (nar. 2020), abyste si udělali představu, jak naši planetu vidí kosmonauti. Portrét vznikl poskládáním záběrů pořízených sondami Terra a Aqua tak, aby byla v rozlišení 1 kilometr na jeden obrazový bod pokryta celá planeta. Skutečná planeta Země má průměr necelých 13 tisíc kilometrů, Terralóna pouhých 10 metrů. V takovém měřítku by Mount Everest sahal do výšky 7 milimetrů nad hladinu moře, respektive povrch Terralóny.
Marsmeloun
Potisk Marsmelounu (nar. 2021) představuje nejlepší mapu Marsu, kterou máme k dispozici. Základem bylo 73 tisíc záběrů s rozlišením až osm metrů a téměř 40 tisíc měření výškových profilů. Na modelu jsou patrné polární čepičky, sopky a samozřejmě krátery. Nepřehlédnutelné je zejména Údolí Marineru – neboli Valles Marineris. Jeho délka dosahuje 4000 km, široké je místy až 600 km, hluboké 6 km. Vzniklo v místech zeslabení kůry Marsu.
Heliosféra
Heliosféra (nar. 2022) je modelem Slunce v ultrafialovém oboru elektromagnetického spektra. Na těchto vlnových délkách se totiž zviditelní lidskému zraku jinak unikající jevy: Třeba celá řada mimořádně silných erupcí, tedy výtrysků žhavého plazmatu, tmavých filament (výrony chladnější sluneční hmoty vláknitého tvaru) či velkých koronálních děr, což jsou oblasti, z nichž sluneční vítr „vyfoukává“ materiál do okolního kosmického prostoru.
*) Funding for the MDW Survey Project has been provided by the Michele and David Mittelman Family Foundation. David R. Mittelman, Dennis di Cicco, and Sean Walker are founding members of the survey and made possible the acquisition and reduction of the data. Columbia University Astronomy Department is responsible for the final data reduction, calibration, and dissemination of the survey data.